They Don't know About Us 1.část
They Don't Know About Us
By: Jajdulinka Horanová:)
Zdroj: Neznámí
“Konečně!!” začala jsem křičet, když jsem se probudila. Do očí mi pražilo sluníčko a venku řvali jarní ptáci. Běžela jsem vzbudit rodiče a bráchu.
“Ještě ne!” vzdychla mamka. Pak mě napadlo se podívat na hodiny… 6 ráno? Zabouchla jsem dveře a běžela zpátky do postele. Vzala jsem si notebook a šla zkontrolovat Twitter. Jako první jsem šla zkontrolovat Niallovo profil a jako obvykle u něj nějaký tweet přibyl.
“Už se na vás nemůžu dočkat! Miluju vás! xx” začala jsem ho samozřejmě spamovat. A ano! Dneska odjíždíme do Londýna, abych mohla jít na koncert kluků! Už se nemůžu dočkat! Konečně uvidím Nialla a všechny… a Londýn!
“áááá” uvědomila jsem si, že křičím nahlas a musela jsem se pousmát.
“Pojď na snídani” ani jsem si neuvědomila, že jsem zase usnula, ale mamka mě naštěstí probudila.
“Jé lupínky!” dneska je to jedna lepší zpráva za druhou. Najedla jsem se a začala jsem kontrolovat, jestli mám všechny věci. Oblékla jsem se do obyčejných riflí, trička a mikiny, učesala si vlasy a už jsem stepovala o dveří. Na zastávce jsem byla k nevytržení, nemohla jsem se autobusu vůbec dočkat.
“Joooo!” začala jsem skákat, ječet a vřískat, když zastavil náš autobus. Autobus, který nás doveze až do Londýna! Nasedli jsme a začala jsem pozorovat utíkající krajinu. Nikdy jsem nebyla v zaharaničí a teď jedu do Londýna … to není možný! Měla jsem hroznou radost. Několik hodin jsme cestovali. Na to, jak se mi v autobuse vždycky dělá špatně, mi bylo dneska výborně. Možná proto, že jsem věděla, co mě na konci cesty čeká. Nakonec jsem v autobuse usnula. Vzbudila jsem se, když jsme jeli tím podmořským tunelem, protože se tam zvláštně rozlíhal zvuk. Pustila jsem si písničky a opět sledovala projíždějící auta. “Anglie!” zakřičela jsem, když jsme vyjeli z tunelu. Lidé mě měli za hodně velkého blázna, ale to nevadí, ty lidi už stejně nejspíš nepotkám. Ani nevím jak, ale už jsme byli před naším hotelem.
páni!” musela jsem opět křičet… obsluha na nás čekala venku a vysoký mladík už od nás bral těžká zavazadla. Dovedl nás do obrovského “pokoje”. Všechno bylo luxusní! Angorské koberce, obrovská koupelna a velikánská postel pro každého! Bylo to rozdělené do 3 pokojů + ta koupelna.
“Ten je můj!” zakřičela jsem a vrhla se do pokoje s výhledem na celé dění města. Hodila jsem kufry na postel a zatočila jsem se. Plácla jsem sebou na postel a nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť ležím na posteli v luxusním hotelu a ve městě, kde… kde bydlí One Direction.
“áááááá” opět jsem musela křičet, když jsem si to uvědomila. Naši už na to ani nereagovali, protože si na to zvykli.
“Mamííííí?” běžela jsem do pokoje, kde už si rodiče vybalovali věci
“Kdy půjdeme na ty nákupy? Potřebuju nový oblečení.” udělala jsem “roztomilý” výraz a nedočkavě jsem přešlápla.
“Počkej až si vybalíme” odpověděla mi trochu nervózně.
“OK, jdu se zatím porozhlídnout po hotelu a asi se stavím na něco k jídlu” vzala jsem peněženku a vyšla jsem z pokoje. Najednou jsem ale zahlídla kluka se známě zlatě blonďatými vlasy.
“Niall?!” řekla jsem asi trochu nahlas, protože se otočil. Málem jsem omdlela, když jsem viděla kdo to je. Musela jsem si sednout na zem. On mezitím zašel do pokoje.
“To-to- to byl Niall” musela jsem zhluboka dýchat, nemohla jsem tomu uvěřit. Rozbrečela jsem se radostí.