They Don't know About Us 2.část
They Don't know About Us
By:Jajdulinka horanová:)
Místo abych prohlížela hotel, seděla jsem před pokojem a plakala radostí, že jsem právě viděla“svoje”zlatíčko.Utřela jsem si oči a otevřela jsem dveře.
“Tak jaký je hotel?” hned se ptal táta.
“Noo” nevěděla jsem co říct, když jsem celou dobu byla jen za dveřmi “no, je úžasný!” poskočila jsem si, aby nikdo nepoznal, že jsem vlastně brečela. Běžela jsem do koupelny a opláchla jsem si obličej. Rozhodla jsem se, že půjdu znova a budu se s Niallem snažit “navázat kontakt”. Svázala jsem svoje hnusný vlasy do drdolu, vzala si modré tílko a tříčtvrťáky a vyšla jsem z pokoje.
“Hned jsem tu!” ještě jsem zavolala na rodiče. Vyšla jsem k bufetu s tím, že tam Niall nejspíš bude. Stoupla jsem si do řady, ale nikde nebyl.
“Ahooj” volal na mě někdo. Otočila jsem se, ale nikdo… pak jsem se podívala doleva
“Niall!” zkameněla jsem a nic jiného jsem ze sebe nedostala.
“Jop….” odpověděl roztomilý blonďáček.
“Ahoooj! Asi máš hlad.. co?”
“Překvapení! Jo, mám.” začal se smát se Niall.
“Jednu horkou čokoládu” najednou jsem byla na řadě. Když jsem vytáhla peněženku, Niall do mě strčil.
“Ať tě to nenapadne” mrknul na mě a když mi podali čokoládu, zaplatil za mě.
“To jsi nemusel” … no tak každej den se mi stává, že mi Niall Horan kupuje horkou čokoládu. Musela jsem se smát.
“Ále prosímtě” začervenal se Niall. Ty seš asi directionerka, co?” zeptal se mě.
“Jojo, jsem tu, protože zítra tu máte koncert… a k nám nikdy nepřijedete, tak jsem přemluvila mamku.” Niall se chvíli zarazil, asi nevěděl co říct.
“Jé to je hezký! Tys vážně přijela kvůli nám?” řekl po chvilce.
“Jo!” usmála jsem se “Nic, co bych chtěla vidět tak moc, jako vás, tu není…”
“A odkud že jsi?” týhle otázky jsem se bála, když kdekoliv řeknu nebo napíšu že jsem z Česka, tak se na mě vykašlou…
“Noo, z Česka.” řekla jsem trochu váhavým hlasem.
“Já vždycky věděl že tam jsou krásný holky!” usmál se Niall. Trochu me zaskočil
“To jakože…” zasmála jsem se.
“To jakože jsi krásná” doplnil mě Niall.
“Kecáš!“ zasmála jsem se. „Nikdy mi to nikdy neřekl a že bys mi to říkal zrovna ty?” skoro jsem se rozbrečela dojetím a radostí.
“Promiň, já už musím” omlouval se trochu hodně červený Niall. “Kluci se po mě budou shánět” řekl trochu potichu.
“Oni jsou tu taky?” žadonila jsem odpověď.
“No, neměl bych to říkat…” přiklonil se k mému uchu “…ale jsou tu taky.” Odklonil se “Promiň!” rozeběhl se po shodech nahoru a mávnul na mě.
“Uvidíme se ještě?” zavolala jsem, ale už mě nejspíš neslyšel, protože jsem neslyšela odpověď. Vyhodila jsem kelímek od čokolády, vydala jsem se zpátky do pokoje a začala si po 69 letech vybalovat věci. Celou dobu jsem myslela na naše setkání. To přece nemyslel vážně, málem jsem dostala záchvat smíchu, když jsem pomyslela na to, že já jsem údajně krásná.
“Kde jsi byla tak dlouho?” hodil na mě vražedný pohled táta. Nevěděla jsem, jestli přiznat, že je tu Niall. Ne, nepřiznám to! Alespoň bude sranda.
“No, byla jsem v bufetu a byla tam celkem fronta…” způli to byla vlastně pravda. Tu druhou půlku s Niallem jsem si zatím nechala pro sebe. Vybalila jsem si věci a uložila je na svá místa. Jelikož jsem byla unavená, šla jsem si lehnout a usnula jsem. Probudil mě až brácha
“Máš tu Nialla!” vyskočila jsem z postele
“Cože??”
“No na hotelu je Niall, já ho viděl!” vyprávěl a smál se jak dítě.